Před nedávnem zveřejnil časopis Reflex (11/2018) v tištěné i elektronické verzi text Dareka Šmída o kyberšikaně. Svými zkušenostmi autorovi přispěla i paní zřizovatelka GEVO R. Preissová, kolegové Štěpán Gabriel a Klára Spáčilová.

Text se věnuje i situaci, kdy jsme museli řešit ochranu studentky před kyberšikanou, která přicházela z prostředí mimo naší školu.  Přinášíme vám několik úryvků:

Fronta proti kyberšikaně v Česku není zdaleka jednotná a její jednotlivé frakce mají podle vyjádření oslovených profesionálů nejen značně odlišnou úroveň protišikanerské výzbroje a výstroje, ale i rozličnou představu o tom, nakolik – a zda vůbec – proti projevům kyberšikany postupovat. V článku v tištěném čísle Reflexu se dočtete o případu vzorového vyřešení případu kyberšikany na pražském Gymnáziu Evolutin Sázavská (GEVO).

Zatímco gymnázium vyslalo signál, že šikanu  netoleruje (generální ředitelka Růžena Preissová říká: „Studenti musí vnímat ohledně postupu proti šikaně od všech kantorů stejný přístup; musí před sebou vidět takovou hráz, která říká: ne, tohle se prostě nedělá!“)

Na běžných školách je za dohled nad takovými věcmi zodpovědný metodik prevence patologických jevů, který zajišťuje také preventivní programy. V Česku je ohledně nejrůznějších programů a projektů z čeho si vybírat – podle oslovených ovšem až moc.

„Je v tom zmatek,“ říká Klára Spáčilová, zástupkyně ředitele gymnázia GEVO, působící zde též jako metodik prevence a výchovný poradce. „Je tu obrovské množství neziskových organizací, které tyto programy dělají, a během své praxe jsem z desítek organizací narazila pouze na jednu, která byla zcela bezproblémová,“ říká.

Každá škola má ze zákona zpracovaný preventivní program, který by měl obsahovat i oblast kyberšikany, zní stanovisko Oddělení vnějších vztahů a komunikace Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Ministerstvo v roce 2017 novelizovalo přílohu metodického doporučení k primární prevenci – konkrétně oblast kyberšikany. Tato příloha zahrnuje praktický návod pro školy, jak preventivně působit ve svém prostředí, jak postupovat v souladu s platnou legislativou, čeho se vyvarovat či na koho se případně obrátit, pokud se s daným problémem škola setká a neumí situaci sama řešit. Pro učitele dnes existují vzdělávací kurzy i metodika a ministerstvo podporuje projekty na prevenci kyberšikany, a to ať formou záštit (např. v tištěném článku zmiňovaný projekt Jana Slámy Nenech to být), či dotací (kupř. pro aktivity projektu E-bezpečí).

Největší úspěchy podle oslovených ovšem stále slaví osobní, lokální přístup samotných škol, založený na důvěře mezi kantorem a jeho žákem, férovém vztahu mezi školou a rodiči i rodiči a dětmi. „Občas přijedeme na školu v menší obci, kde si říkáme, že tam snad ani není internet, a právě tam nás překvapí, že komunita kolem školy, rodiče a ředitel, tvoří prostředí, kde jsou děti odmala vychovávány, aby se chovaly bezpečně i na internetu – a ty projekty jsou úplně špičkové,“ uvádí Martin Kožíšek. „Úspěch má spíš vliv ředitelů a nadšenců, než systémových přístupů.“

Stejný přístup je k nalezení na zmiňovaném gymnáziu. „U nás na škole mají třídní učitelé nastavený osobní vztah s dětmi; první, za kým děti s problémem jdou, je třídní,“ říká Klára Spáčilová. „ A pak i za kýmkoliv z ostatních. Když se stydí před profesorkou, můžou za matikářem.“

Ředitelka Růžena Preissová mi vypráví ještě jeden příklad o šikaně z praxe. „Jeden s žáků si kdysi přišel postěžovat, že mu nějací chlapci ze třídy neustále předhazují, že jim dluží 300 korun.“ Chlapec si od nich přitom nepůjčil ani korunu; a tři stovky, co by jim mohl dát, také neměl. „Neustále mu vyhrožovali, hrozili, komu všemu to řeknou, a on z toho začal být už tak zmatený, že začal přemýšlet, jestli jim něco někdy opravdu nepůjčil.“ Když se případ provalil, přišlo k ředitelce dvacet chlapců, kteří šikaně přihlíželi, a prosili o odpuštění. „Vy jste to věděli?“ ptala se ředitelka. „Ano,“ na to chlapci. „A nezasáhli jste?“ „Ne.“ „Dobrá, tak máte stejný trest jako ti, co šikanovali.“ Maminkám provinilců se takový přístup nelíbil (dnes populární protlačování práv dětí na úkor jejich povinností je přitom téma na samostatný materiál), ale ředitelka stála za svým: „Řekla jsem: kdo souhlasí se zločinem, jako by ho páchal.“